Před koncertem jsem se sám sebe ptal, kdo vlastně, k čertu, bude v publiku. Vystajlovaní hipsteři? Intelektuální povaleči? Umaštěné máničky? Nebo milovníci hudební elektroniky? Nakonec bylo od každého trochu, ale všechny pěkně spojovala vlhká nadílka z nebes na tričkách a košilích.

BEN FROST. Ačkoliv kořeny má v Austrálii, v současné době se zabydlel na Islandu a svoji aktuální tvorbu zalévá nekonečným Kongem, u kterého hledá inspiraci. Na týpka, který se vždy věnoval hudebním oblastem, co neměly s mainstreamem nikdy nic společného, si už vyzkoušel tvořit soundtracky k filmům i spolupracovat s Krakovskou filharmonií.

Když jsem o jeho současné zastávce v Praze slyšel poprvé, byl jsem skálopevně přesvědčen, že jeho set bude zkrášlen projekcí nebo nějakou jinou originální vizuální instalací. BEN FROST mě však znovu překvapil. Jeho divokou kartou byl obyčejný světelný park, který obsluhoval někdo, kdo měl přesné pokyny. Na spoře osvětlené scéně tu pře začátkem koncertu stojí v půlkruhu krom jiného i čtyři velké basové ledničky od Ampegu a v pravém rohu se krčí celkem standardní bicí souprava.

Krátce před desátou hodinou na scénu přichází BEN FROST doprovázený dvěma dalšími muži. Po jeho pravici si k efektům a perkusím sedá Pákistánec Shahzad Ismaily ze SECRET CHIEFS a po levici ke klasické bicí soupravě Greg Fox z LITURGY. Uprostřed je stůl, který obhospodařuje sám Frost. Před ním je v tu chvíli dobrých dvěstěpadesát zvědavců.

První kompozice je pro mě osobně současně i nejsilnějším zážitkem z více jak hodinového setu. Pozvolna gradující plochy nás v tu chvíli začaly vést cestou, která působila tak výpravně, že si mozek chybějící projekci sám dokreslil. Vizuálním kabátek byla jen světla a silné baterie stroboskopů, které místy působily až extatické halucinogenní prožitky.

BEN FROST se tímto koncertem vymanil ze všech škatulek, které mu byly dříve přisuzovány. Jeho přístup k hudbě je širokým řečištěm, nabírajícím inspiraci naprosto z každého přítoku. Jako by se BEN FROST snažil být houbou, která nasaje vše, co je kolem, a vynasnaží se to přetavit do nových a neokoukaných tvarů. To se mu i daří. Chvíli slyšíte disharmonickou diskotéku, pak citelné tendence blackmetalového bubeníka, ambientní mlhu i primitivní plechové rytmy evokující šamanské obřady. Cítíte, jak kolem vás vyrůstá nový vesmír, jenž je postaven z materiálu, který sice znáte, ale jeho koncepce je nová a neokoukaná.

FROST krom syntezátorů a laptopů nezanevřel ani na kytaru, kterou většinou tvoří nekonečné, jednolité plochy. Bílá světla za ním tančí a propůjčují celému koncertu kulisy, které si budou vaše oči pamatovat ještě dlouho, neboť vás mžitky budou pronásledovat ještě dlouho po tom, co ulehnete do postele.

Páteční koncert BENA FROSTA byl lemován z jedné strany určitou monotónností a z druhé brutální intenzitou. Jakoby explodoval zvuk, reprezentující pověstný klid před bouří. Jsem přesvědčen o tom, že kdo tam ten večer byl, do smrti nezapomene.